Pravomoci EU v oblasti týkající se klimatu

Evropská unie má pouze takové pravomoci, které jí svěřily členské státy EU na základě Smluv. Ostatní pravomoci si členské státy ponechávají.

Podle článků 11 a 191–193 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) má EU pravomoc jednat ve všech oblastech politiky životního prostředí, včetně změny klimatu. Rozsah těchto pravomocí je omezen zásadou subsidiarity.

Boj proti změně klimatu je tedy pravomocí sdílenou: právně závazné akty může přijímat EU i její členské státy. Ty tak však mohou učinit pouze v případě, že EU dosud nevyužila své pravomoci jednat nebo se jí výslovně vzdala. V jednotlivých členských zemích pak může mít některé oblasti této problematiky na starost místní či regionální správa.

Kromě toho jsou členské státy odpovědné za provádění práva EU v praxi.

Podle evropského právního rámce pro klima má EU právní povinnost dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. To zahrnuje průběžný cíl snížit do roku 2030 čisté emise skleníkových plynů alespoň o 55 %.

Členské státy si mohou dokonce stanovit ještě ambicióznější průběžné cíle. Rovněž jsou odpovědné za to, jaké metody si ke snížení emisí na svém území zvolí.

Přístup ke snižování emisí se liší i v jednotlivých odvětvích.

Prostřednictvím systému EU ETS stanovila EU v některých odvětvích limit celkových emisí, a to zejména u dodávek energie, energeticky náročných průmyslových odvětví a v letectví. Zároveň vytvořila trh s emisními povolenkami, čímž stanovila cenu uhlíku.

Provádění systému EU ETS spadá do sdílené pravomoci:

• Komise tedy jedná v případech, kdy jsou zapotřebí jednotné podmínky provádění na úrovni EU v zájmu harmonizovaného přístupu ve všech členských státech, např. aby bylo možné určit příděl bezplatných povolenek a emise monitorovat, vykazovat je a ověřovat.
• Členské státy pak povolenky přidělují svým průmyslovým hospodářským subjektům a sledují a ověřují, zda jsou skutečné emise v souladu s příslušným přiděleným množstvím. Některé členské státy provozují dražební platformy. Členské státy rovněž vynakládají prostředky získané ze systému ETS na opatření v oblasti klimatu.

Nařízení o „sdílení úsilí“ se věnuje emisím z vnitrostátní dopravy (kromě letecké), budov, zemědělství, odpadů a malých průmyslových zařízení v EU. Do roku 2030 se mají tyto emise snížit o 40 % ve srovnání s úrovněmi z roku 2005.

Na tomto úsilí se podílejí všechny členské státy, přičemž vnitrostátní cíle se pohybují v rozmezí od –10 % do –50 %. Členské státy odpovídají za provádění a dosažení těchto cílů kombinací celounijních a vnitrostátních opatření. V jednotlivých členských státech mohou mít některé z těchto oblastí na starost místní či regionální orgány.

Nařízením o LULUCF se zavádí cíl EU pro čisté pohlcování uhlíku pomocí přírodních propadů ve výši -310 milionů tun ekvivalentu CO₂ do roku 2030. Pro každý členský stát jsou pak stanoveny konkrétní cíle.

Členské státy budou muset hodnoty uhlíku sledovat a zvyšovat je, aby tento nový cíl EU splnily. Již nyní mají k dispozici mnoho opatření, jak zlepšit obhospodařování půdy, včetně udržitelného obhospodařování lesů nebo zavlažování rašelinišť. Země své strategické plány v rámci společné zemědělské politiky (SZP) aktualizují tak, aby odrážely vyšší ambice v odvětví půdy.

Od 1. ledna 2035 musí být všechny nové osobní automobily a dodávky prodávané v EU vozidly s nulovými emisemi, a to při dodržení cílů pro specifické snížení emisí od roku 2030 ve srovnání s úrovněmi z roku 2021. Pro každého výrobce jsou navíc každoročně stanoveny specifické cíle.

Členské státy hrají v tomto úsilí klíčovou úlohu, neboť úspěch této nové politiky bude záviset na zvýšení počtu dobíjecích stanic v celé Evropě. V rámci nařízení o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva mají členské státy s pomocí místních orgánů zvýšit dobíjecí kapacitu v souladu s prodejem automobilů s nulovými emisemi a na hlavních dálnicích mají v pravidelných vzdálenostech instalovat dobíjecí a čerpací stanice.

Kromě právních předpisů nabízí EU členským státům, městům, regionům, podnikům a zranitelným skupinám finanční podporu s cílem pomoci jim během ekologické transformace. Tato finanční podpora má různou podobu – jde o prostředky z programu LIFE, Sociálního fondu pro klimatická opatření, Inovačního fondu a Modernizačního fondu.