1

Společnost Viasat Broadcasting UK Ltd (dále jen „Viasat“) se svým kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 24. září 2015, Viasat Broadcasting UK v. Komise (T‑125/12, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2015:687), kterým Tribunál zamítl její žalobu podanou proti rozhodnutí Komise 2011/839/EU ze dne 20. dubna 2011, týkajícímu se opatření učiněných Dánskem (C 2/03) ve prospěch TV2/Danmark (Úř. věst. 2011, L 340, s. 1, dále jen „sporné rozhodnutí“), kterým Evropská komise sice uznala, že některá opatření přijatá Dánským královstvím ve prospěch TV2/Danmark (dále jen „TV2“) mají povahu státní podpory, avšak rozhodla, že tato opatření musí být považována za slučitelná s vnitřním trhem na základě čl. 106 odst. 2 SFEU.

2

Tribunál vylíčil okolnosti předcházející sporu v bodech 1 až 17 napadeného rozsudku následovně:

‚Článek 1

Opatření učiněná Dánskem ve prospěch [TV2] mezi rokem 1995 a rokem 2002 formou prostředků z koncesionářských poplatků a dalších opatření uvedených v tomto rozhodnutí jsou slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 [SFEU]‘.“

3

Žalobou došlou kanceláři Tribunálu dne 14. března 2012 se společnost Viasat domáhala částečného zrušení sporného rozhodnutí.

4

Společnost Viasat navrhovala prohlásit státní podpory poskytnuté společnosti TV2 za neslučitelné s vnitřním trhem, přičemž uvedla dva důvody. První důvod vycházel z nesprávného právního posouzení, kterého se dopustila Komise, když při svém posuzování slučitelnosti dotčených opatření s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU nezohlednila druhou a čtvrtou podmínku Altmark. Druhý žalobní důvod vycházel z nesplnění povinnosti Komise uvést odůvodnění, neboť tento orgán dospěl bez uvedení důvodů k závěru, že se čl. 106 odst. 2 SFEU použije na projednávaný případ, přestože nebyly splněny druhá a čtvrtá podmínka Altmark.

5

V napadeném rozsudku Tribunál prohlásil, že není třeba rozhodnout o žalobě v rozsahu, v němž se domáhá zrušení sporného rozhodnutí, v rozsahu, v němž měla Komise za to, že příjmy z reklamy za roky 1995 a 1996 vyplacené TV2 prostřednictvím fondu TV2 představují státní podporu, a ve zbývající části žalobu zamítl.

6

Rozsudkem ze dne 24. září 2015, TV2/Danmark v. Komise (T‑674/11, EU:T:2015:684), Tribunál na základě žaloby TV2 zrušil sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž kvalifikovalo jako státní podporu příjmy z reklamy získané společností TV2 v letech 1995 a 1996.

7

Společnost Viasat navrhuje, aby Soudní dvůr:

8

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

9

Dánské království navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl.

10

TV2 A/S navrhuje, aby Soudní dvůr:

11

Po přednesení stanoviska generálního advokáta požádala společnost Viasat dopisem ze dne 3. ledna 2017 Soudní dvůr o znovuotevření ústní části řízení. Na podporu své žádosti uplatnila společnost Viasat argument, že stanovisko generálního advokáta zkresluje některé její argumenty a uvádí odlišné argumenty, které nebyly mezi stranami diskutovány.

12

Je třeba připomenout, že podle článku 83 jednacího řádu Soudního dvora může Soudní dvůr kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými uvedenými v článku 23 statutu Soudního dvora projednán.

13

Tento statut ani jednací řád nicméně nedávají vedlejším účastníkům řízení možnost podat vyjádření v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem (viz rozsudek ze dne 4. září 2014, Vnuk, C‑162/13, EU:C:2014:2146, bod 30 a citovaná judikatura).

14

Z článku 252 druhého pododstavce SFEU v tomto ohledu vyplývá, že úlohou generálního advokáta je předkládat veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které vyžadují jeho účast, přičemž Soudní dvůr není vázán tímto stanoviskem ani jeho odůvodněním. Nesouhlas účastníka řízení s uvedeným stanoviskem tedy nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení, a to bez ohledu na otázky, které byly v tomto stanovisku zkoumány (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Front Polisario, C‑104/16 P, EU:C:2016:973, body 60 a 61, jakož i citovaná judikatura).

15

Soudní dvůr má přesto po vyslechnutí generálního advokáta za to, že má všechny poznatky nezbytné pro vydání rozhodnutí a že tyto byly účastníky řízení projednány.

16

S ohledem na výše uvedené úvahy má Soudní dvůr za to, že není třeba nařídit znovuotevření ústní části řízení.

17

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku vytýká společnost Viasat Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že Komise v rámci posouzení proporcionality dotčených opatření ve vztahu k požadavkům stanoveným v čl. 106 odst. 2 SFEU, zejména požadavkům, podle kterých musí uplatňování pravidel Smluv bránit plnění svěřených úkolů, a kromě toho, že se plnění těchto úkolů nesmí dotknout rozvoje obchodu v míře, která by byla v rozporu se zájmem Evropské unie, nebyla povinna zohlednit skutečnost, že tato opatření nesplňují druhou a čtvrtou podmínku Altmark. Podle těchto podmínek musí být parametry pro výpočet vyrovnání za výkon veřejné služby předem stanoveny objektivním a transparentním způsobem a toto vyrovnání musí být stanoveno na základě analýzy nákladů, které by vznikly průměrnému správně řízenému podniku při plnění dotčených úkolů veřejné služby.

18

Společnost Viasat tvrdí, že z formulace čl. 106 odst. 2 SFEU vyplývá, že požadavek, podle kterého uplatňování pravidel Smluv, zejména pravidel hospodářské soutěže, musí bránit plnění svěřených úkolů, musí být vykládán v tom smyslu, že odkazuje na jiná ustanovení Smlouvy. V rámci posouzení slučitelnosti státních podpor s ohledem na tento čl. 106 odst. 2 tak musejí být předběžně posouzena tato jiná ustanovení. V projednávaném případě mělo být proto v tomto rámci ověřeno, zda každá z podmínek Altmark brání plnění úkolů veřejné služby, kterými byla pověřena TV2, či nikoli. Pokud by bylo provedeno toto zkoumání, dospěla by Komise k závěru, že by přijetí opatření ve prospěch TV2 odpovídajících druhé a čtvrté podmínce Altmark plnění těchto úkolů nebránilo.

19

Společnost Viasat má dále za to, že Komise, aby se ujistila, že jsou dodrženy požadavky týkající se bránění plnění dotčených úkolů a dotčení rozvoje obchodu v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie, měla požádat Dánské království, aby prokázalo, že by dodržení druhé a čtvrté podmínky Altmark bránilo plnění úkolů obecného hospodářského zájmu uložených TV2.

20

Komise, Dánské království, jakož i TV2 A/S mají za to, že tento důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný.

21

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Viasat Tribunálu vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise nebyla v rámci svého posouzení podle čl. 106 odst. 2 SFEU povinna zohlednit druhou a čtvrtou podmínku Altmark za účelem ověření, zda dodržení uvedených podmínek bránilo splnění úkolů svěřených TV2.

22

V tomto ohledu je třeba připomenout, že pro kvalifikaci vnitrostátního opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU musí zaprvé jít o zásah státu nebo ze státních prostředků, zadruhé musí být tento zásah schopen ovlivnit obchod mezi členskými státy, zatřetí musí svému příjemci poskytovat selektivní výhodu a začtvrté musí narušovat či hrozit narušením hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2010, Komise v. Deutsche Post, C‑399/08 P, EU:C:2010:481, bod 39 a citovaná judikatura).

23

Vzhledem k tomu, že tyto podmínky jsou kumulativní, nemůže být státní opatření kvalifikováno jako státní podpora, pokud jedna z těchto podmínek není splněna. Naopak, jsou-li splněny všechny podmínky, představuje toto opatření státní podporu, a je tudíž neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.

24

Pokud jde o třetí kritérium kvalifikace opatření jakožto státní podpory, jsou podle ustálené judikatury za státní podpory považovány zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo musí být považovány za hospodářskou výhodu, kterou by podnik-příjemce nezískal za obvyklých podmínek na trhu (viz zejména rozsudek ze dne 30. června 2016, Belgie v. Komise, C‑270/15 P, EU:C:2016:489, bod 34).

25

Je nicméně třeba připomenout, že Soudní dvůr upřesnil, že jestliže má být státní zásah považován za vyrovnání představující protihodnotu plnění uskutečněných podniky-příjemci za účelem plnění povinností veřejné služby, takže tyto podniky ve skutečnosti nejsou finančně zvýhodněny, a účinkem uvedeného zásahu tedy není poskytnout těmto podnikům výhodnější soutěžní postavení oproti konkurenčním podnikům, nespadá takový zásah do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU (viz rozsudek ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, EU:C:2003:415, bod 87).

26

V souladu s body 88 až 93 rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415), musí být k tomu, aby takový zásah nebyl kvalifikován jako státní podpora, splněna řada podmínek. Zaprvé musí být podnik-příjemce skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby a tyto povinnosti musejí být jasně definovány. Zadruhé musí být ukazatele pro výpočet kompenzace stanoveny předem objektivním a transparentním způsobem. Zatřetí nesmí vyrovnávací platba přesáhnout to, co je nezbytné k úplnému či částečnému pokrytí nákladů vynaložených k plnění povinností veřejné služby. Začtvrté musí být úroveň nutného vyrovnání určena na základě analýzy nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a přiměřeně vybavený k tomu, aby dostál požadavkům veřejné služby, vynaložil při plnění těchto povinností.

27

Pokud by všechny podmínky uvedené v předchozím bodě nebyly splněny, poskytovalo by dotčené státní opatření podniku, který je jeho příjemcem, selektivní zvýhodnění, a byla-li by kromě toho splněna ostatní kritéria uvedená v čl. 107 odst. 1 SFEU, představovalo by toto opatření podporu, která je v zásadě neslučitelná s vnitřním trhem.

28

Pokud jde o čl. 106 odst. 2 SFEU, tohoto ustanovení stanoví, že podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu podléhají pravidlům obsaženým ve Smlouvách, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny, a rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie.

29

Jak vyplývá z judikatury, samotné znění čl. 106 odst. 2 SFEU ukazuje, že výjimky z pravidel Smlouvy jsou přípustné pouze tehdy, jsou-li nezbytné pro splnění zvláštních úkolů, které byly svěřeny podniku pověřenému zajišťováním služby obecného hospodářského zájmu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. října 1997, Komise v. Francie, C‑159/94, EU:C:1997:501, bod 54, a ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127, bod 106).

30

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že není nutné, aby byla ohrožena finanční rovnováha nebo hospodářská životaschopnost podniku, který je pověřen zajišťováním služeb obecného hospodářského zájmu. Stačí, že při neexistenci sporných práv by bylo zmařeno plnění zvláštních úkolů svěřených podniku nebo že zachování těchto práv je nutné k tomu, aby jejich nositel mohl plnit úkoly obecného hospodářského zájmu, které mu byly svěřeny, za hospodářsky přijatelných podmínek (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2007, International Mail Spain, C‑162/06, EU:C:2007:681, bod 35 a citovaná judikatura).

31

Článek 106 odst. 2 SFEU tím, že umožňuje odchýlit se za určitých podmínek od obecné úpravy obsažené ve Smlouvě, směřuje k nalezení rovnováhy mezi zájmem členských států využít některé podniky, zejména podniky veřejného sektoru, jako nástroje hospodářské nebo daňové politiky a zájmem Unie na dodržování pravidel hospodářské soutěže a zachování jednotnosti společného trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. října 1997, Komise v. Francie, C‑159/94, EU:C:1997:501, bod 55).

32

Jak bylo uvedeno v bodě 21 tohoto rozsudku, má společnost Viasat za to, že Komise byla povinna v rámci svého posouzení podle čl. 106 odst. 2 SFEU ověřit, zda by splnění druhé a čtvrté podmínky Altmark bránilo TV2 v plnění jemu uložených úkolů.

33

V tomto ohledu je třeba podotknout, že k posouzení opatření podle čl. 106 odst. 2 SFEU Komise nemusí na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, zkoumat dodržení podmínek stanovených judikaturou Altmark, zejména její druhou a čtvrtou podmínku.

34

Jak správně rozhodl Tribunál v bodě 63 napadeného rozsudku, přezkum dodržení podmínek stanovených touto judikaturou se uskutečňuje předem, tedy v rámci zkoumání otázky, zda dotčená opatření musejí být kvalifikována jako státní podpory. Tato otázka totiž předchází otázce spočívající v případném ověření, zda je neslučitelná podpora přesto ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU nezbytná k plnění úkolů, které byly svěřeny příjemci dotčeného opatření.

35

Naproti tomu se již podmínky stanovené judikaturou Altmark neuplatní, jestliže Komise poté, co konstatovala, že opatření musí být kvalifikováno jako podpora, zejména proto, že podnik-příjemce nemůže obstát ve srovnání s průměrným, správně řízeným a přiměřeně vybaveným podnikem, aby mohl splnit stanovené požadavky veřejné služby, zkoumá, zda může být tato podpora odůvodněna podle čl. 106 odst. 2 SFEU.

36

Vzhledem k tomu, že posledně uvedené ustanovení je upřesněno protokolem (č. 26) o službách obecného zájmu (Úř. věst. 2010, C 83, s. 308), a pokud jde o oblast dotčenou v projednávaném případě, protokolem (č. 29) o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech (Úř. věst. 2010, C 83, s. 312), nemůže být vykládáno izolovaně pouze na základě svého znění, aniž je přihlédnuto k upřesněním uvedeným v těchto protokolech.

37

Závěr uvedený v bodě 35 tohoto rozsudku je přitom podpořen, jak uvedl generální advokát v bodě 43 svého stanoviska, zněním protokolu č. 29, který uvádí, že „ustanovení Smluv se nedotýkají pravomocí členských států financovat veřejnoprávní vysílání, pokud je takové financování poskytováno organizacím pro veřejnoprávní vysílání k plnění veřejných služeb, jak jsou svěřeny, vymezeny a organizovány v každém členském státě, a pokud takové financování neovlivňuje obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v Unii v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem, přičemž se přihlíží k plnění veřejné služby“.

38

Vzhledem k předchozím úvahám se tedy Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl v napadeném rozsudku za to, že čl. 106 odst. 2 SFEU neukládá Komisi zohlednění druhé a čtvrté podmínky Altmark pro účely rozhodnutí, zda je státní podpora slučitelná s vnitřním trhem podle tohoto ustanovení.

39

První žalobní důvod tudíž musí být zamítnut jako neopodstatněný.

40

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Viasat napadá body 103 a 104 napadeného rozsudku z důvodu, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když zamítl její žalobní důvod směřující ke zrušení, zakládající se na porušení povinnosti Komise uvést odůvodnění ve sporném rozhodnutí vyplývající z článku 296 SFEU.

41

Společnost Viasat rovněž vytýká Tribunálu neexistenci odpovědi na žalobní důvody uvedené v návrhovém žádání v prvním stupni.

42

Komise má za to, že tento druhý žalobní důvod je zčásti nepřípustný a každopádně neopodstatněný.

43

Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění požadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum (rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 147 a citovaná judikatura).

44

V tomto ohledu je třeba podotknout, že Tribunál v bodě 103 napadeného rozsudku zamítl žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění sporného rozhodnutí tím, že podotkl, že „skutečnost, že se rozhodnutí nevěnovalo úloze druhé a čtvrté podmínky Altmark při posuzování slučitelnosti dotčených opatření s vnitřním trhem, nebyla důsledkem nesprávné úvahy Komise nebo nedostatku odůvodnění, jimiž by bylo stiženo [sporné rozhodnutí], nýbrž skutečnosti, že se v tomto rozhodnutí uplatňuje jiný analytický rámec než ten, jenž by zvýhodňoval [společnost Viasat]“.

45

Jak připustila společnost Viasat, je sporné rozhodnutí nedostatečně odůvodněno, pouze pokud byla Komise povinna použít analytický rámec, který podle společnosti Viasat vyplývá z čl. 106 odst. 2 SFEU.

46

Z bodu 37 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že čl. 106 odst. 2 SFEU neukládal Komisi povinnost zohlednit druhou a čtvrtou podmínku Altmark při rozhodování, zda je státní podpora slučitelná s vnitřním trhem podle tohoto ustanovení. Tribunál se tudíž nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že sporné rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno.

47

Jak dále uvedl generální advokát v bodě 58 svého stanoviska, důvod kasačního opravného prostředku vycházející z neexistence odpovědi na důvody uvedené v návrhovém žádání v prvním stupni není dostatečně rozvinut na to, aby na něj mohli ostatní účastníci řízení o kasačním opravném prostředku odpovědět nebo aby o něm mohl Soudní dvůr rozhodnout. Je tedy nepřípustný.

48

Druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být tudíž zčásti odmítnut jako nepřípustný a zčásti zamítnut jako neopodstatněný.

49

Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že kasační opravný prostředek musí být zamítnut v plném rozsahu.

50

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se použije na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, který měl ve věci úspěch, požadoval.

51

Vzhledem k tomu, že Komise a TV2 A/S požadovaly náhradu nákladů řízení a společnost Viasat neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

52

Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

53

Dánské království jakožto vedlejší účastník řízení před Tribunálem ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: