–

za Viasat Broadcasting UK Ltd P. Jakobsenem a M. Honorém, advokater,

–

za TV2/Danmark A/S O. Koktvedgaardem, advokat,

–

za dánskou vládu M. S. Wolff a J. Nymann-Lindegrenem, jako zmocněnci, ve spolupráci s R. Holdgaardem, advokat,

–

za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a J. Langerem, jako zmocněnci,

–

za rakouskou vládu J. Schmoll a F. Koppensteinerem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi B. Stromskym, jako zmocněncem, ve spolupráci s M. Niessenem, advokat,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 106 odst. 2 a čl. 108 odst. 3 SFEU.

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Viasat Broadcasting UK Ltd (dále jen „Viasat“) na jedné straně a společností TV2/Danmark A/S (dále jen „TV2“) a Dánským královstvím na straně druhé ve věci povinnosti posledně uvedené společnosti zaplatit úroky za období, v němž byly podpory, jejichž byla příjemkyní, protiprávně poskytnuty před přijetím konečného rozhodnutí Evropské komise, kterým byly tyto podpory prohlášeny za slučitelné s vnitřním trhem.

3

TV2 je dánskou rozhlasovou a televizní společností pověřenou úkolem veřejné služby spočívajícím ve vytváření a šíření celoplošných i regionálních televizních programů.

4

Na základě stížnosti zkoumala Komise systém financování TV2 v rozhodnutí 2006/217/ES ze dne 19. května 2004 o opatřeních učiněných Dánskem ve prospěch TV2/Danmark (Úř. věst. 2006, L 85, s. 1, a oprava Úř. věst. 2006, L 368, s. 112). V tomto rozhodnutí měla Komise za to, že tato opatření jsou státními podporami, které v letech 1995 až 2002 poskytlo Dánské království společnosti TV2 formou koncesionářských poplatků a jiných opatření, avšak že tyto podpory jsou slučitelné s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU, s výjimkou částky 628,2 milionu dánských korun (DKK) (přibližně 85 milionů eur).

5

Poté, co bylo uvedené rozhodnutí zrušeno rozsudkem Tribunálu ze dne 22. října 2008, TV2/Danmark a další v. Komise (T‑309/04, T‑317/04, T‑329/04 a T‑336/04, EU:T:2008:457), Komise znovu přezkoumala dotčená opatření.

6

V návaznosti na toto opětovné přezkoumání měla Komise v rozhodnutí 2011/839/EU ze dne 20. dubna 2011 o opatřeních učiněných Dánskem (C 2/03) ve prospěch TV2/Danmark (Úř. věst. 2011, L 340, s. 1) za to, že tato opatření přijatá mezi rokem 1995 a rokem 2002 ve prospěch společnosti TV2 formou příjmů z koncesionářských poplatků a jiných opatření, která jsou předmětem tohoto rozhodnutí, jsou státními podporami ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, které byly protiprávně poskytnuty v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, avšak že tyto podpory jsou slučitelné s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU.

7

Společnost TV2 podala k Tribunálu žalobu na částečnou neplatnost uvedeného rozhodnutí.

8

Tribunál rozsudkem ze dne 24. září 2015, TV2/Danmark v. Komise (T‑674/11, EU:T:2015:684) zrušil rozhodnutí 2011/839 v rozsahu, v němž měla Komise za to, že příjmy z reklamy z let 1995 a 1996 převedené na společnost TV2/Danmark prostřednictvím fondu TV2 představují státní podpory, a ve zbývající části žalobu zamítl.

9

Společnost TV2, Komise a společnost Viasat podaly proti tomuto rozsudku kasační opravné prostředky.

10

Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek společnosti TV2 rozsudkem ze dne 9. listopadu 2017, TV2/Danmark v. Komise (C‑649/15 P, EU:C:2017:835).

11

Soudní dvůr rozsudky ze dne 9. listopadu 2017, Komise v. TV2/Danmark (C‑656/15 P, EU:C:2017:836), a ze dne 9. listopadu 2017, Viasat Broadcasting UK/TV2/Danmark (C‑657/15 P, EU:C:2017:837) zrušil rozsudek Tribunálu ze dne 24. září 2015, TV2/Danmark v. Komise (T‑674/11, EU:T:2015:684) v části, v níž zrušil rozhodnutí 2011/839 v rozsahu uvedeném v bodě 8 tohoto rozsudku, a s konečnou platností rozhodl o sporu tak, že zamítl žalobu na neplatnost, kterou podala společnost TV2 proti tomuto rozhodnutí.

12

Poté podala společnost Viasat k předkládajícímu soudu, Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast, Dánsko) žalobu, kterou se domáhala, aby společnost TV2 zaplatila úroky za období, v němž byly dotčené podpory protiprávně poskytnuty, a sice v období mezi rokem 1995 a rokem 2011, které by TV2 zaplatila z dotčené výše těchto podpor, pokud by si půjčila tuto částku na trhu v očekávání přijetí konečného rozhodnutí Komise uvedeného v čl. 108 odst. 3 SFEU.

13

Za těchto okolností se Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

14

Jednání, které se mělo původně konat dne 20. dubna 2020, a poté bylo odloženo na 8. června 2020, bylo v důsledku zdravotní krize zrušeno a otázky, které byly položeny za účelem ústních odpovědí, byly změněny na písemné otázky. Účastnice řízení na tyto otázky odpověděly ve stanovených lhůtách.

15

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 108 odst. 3 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že povinnost vnitrostátních soudů uložit příjemci státní podpory poskytnuté v rozporu s tímto ustanovením zaplacení úroků za období, v němž byla tato podpora protiprávní, platí rovněž tehdy, když Komise v konečném rozhodnutí dospěje k závěru, že tato podpora je slučitelná s vnitřním trhem na základě čl. 106 odst. 2 SFEU.

16

Úvodem je třeba připomenout, že použití unijních pravidel v oblasti státních podpor spočívá v povinnosti loajální spolupráce mezi vnitrostátními soudy na straně jedné a Komisí a unijními soudy na straně druhé, v jejímž rámci jedná každý v závislosti na úloze, jež je mu svěřena Smlouvou o FEU (rozsudek ze dne 15. září 2016, PGE, C‑574/14, EU:C:2016:686, bod 33 a citovaná judikatura), přičemž tyto příslušné úlohy se vzájemně doplňují, byť jsou odlišné (rozsudek ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C‑284/12, EU:C:2013:755, bod 27 a citovaná judikatura).

17

Zatímco posouzení slučitelnosti podpor s vnitřním trhem patří do výlučné pravomoci Komise, jejíž jednání podléhá přezkumu unijních soudů, dbají vnitrostátní soudy až do vydání konečného rozhodnutí Komise na ochranu práv jednotlivců před případným porušením zákazu uvedeného v čl. 108 odst. 3 SFEU státními orgány (rozsudek ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C‑284/12, EU:C:2013:755, bod 28 a citovaná judikatura).

18

Cílem preventivní kontroly záměrů nových podpor zavedené posledně uvedeným ustanovením je poskytování pouze podpor slučitelných s vnitřním trhem. Pro uskutečnění tohoto cíle se provedení záměru podpory odkládá do doby, než jsou konečným rozhodnutím Komise odstraněny pochybnosti o jeho slučitelnosti (rozsudky ze dne 3. března 2020, Vodafone Magyarország, C‑75/18, EU:C:2020:139, bod 19, jakož i ze dne 3. března 2020, Tesco-Global Áruházak, C‑323/18, EU:C:2020:140, bod 31, jakož i citovaná judikatura).

19

Oznamovací povinnost je v tomto ohledu jedním ze základních prvků systému kontroly zavedeného Smlouvou o FEU v oblasti státních podpor. V rámci tohoto systému je členským státům uložena povinnost oznámit Komisi každé opatření, které směřuje k poskytnutí nebo změně podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a dále neprovádět takové opatření, v souladu s čl. 108 odst. 3 SFEU, dokud uvedený orgán Unie nepřijme konečné rozhodnutí týkající se tohoto opatření (rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 56 a citovaná judikatura).

20

Cílem zákazu stanoveného v tomto čl. 108 odst. 3 je zabezpečit, aby účinky podpory nenastaly dříve, než Komise mohla v přiměřené lhůtě záměr podrobně přezkoumat a případně zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU (rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, bod 36).

21

V situaci, v níž Komise přijala ve vztahu ke státní podpoře poskytnuté v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU konečné rozhodnutí, kterým byla prohlášena slučitelnost této podpory s vnitřním trhem na základě článku 107 SFEU, Soudní dvůr rozhodl, že konečné rozhodnutí Komise nemá za následek dodatečné odstranění protiprávnosti prováděcích aktů, které byly neplatné z důvodu, že jejich přijetím byl porušen zákaz provádění uvedený v tomto čl. 108 odst. 3 poslední větě. Jakýkoliv jiný výklad by vedl k podporování porušení tohoto ustanovení dotyčným členským státem a zbavil by jej užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, bod 40).

22

V takové situaci unijní právo ukládá vnitrostátním soudům, aby přijaly opatření, která mohou účinně odstranit následky protiprávnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, bod 46).

23

Pokud by totiž v rámci určitého záměru podpory, který je či není slučitelný s vnitřním trhem, nezpůsobilo nedodržení čl. 108 odst. 3 SFEU více rizik nebo sankcí než dodržení téhož ustanovení, byla by motivace členských států k oznámení a vyčkání na rozhodnutí o slučitelnosti značně snížena, a stejně tak by v důsledku toho byl značně snížen i rozsah kontroly Komise (rozsudek ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich, C‑368/04, EU:C:2006:644, bod 42).

24

Jak vyplývá z rozsudku ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication (C‑199/06, EU:C:2008:79), je v tomto kontextu třeba rozlišovat, pokud jde o účinky poskytnutí podpory v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, mezi navrácením protiprávní podpory a zaplacením úroků za období, v němž byla tato podpora protiprávní.

25

Pokud jde o navrácení protiprávní podpory, cíl zabezpečit, aby neslučitelná podpora nebyla nikdy poskytnuta, na němž je založen čl. 108 odst. 3 SFEU, není narušen předčasným vyplacením protiprávní podpory, pokud Komise přijme konečné rozhodnutí, v němž prohlásí slučitelnost této podpory s vnitřním trhem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, body 46 až 49). Vnitrostátní soud proto není povinen nařídit navrácení uvedené podpory (rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, bod 55).

26

Dále, vnitrostátní soud má podle unijního práva povinnost nařídit, aby příjemce podpory zaplatil z této podpory úroky za období, v němž byla tato podpora protiprávní (rozsudky ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, body 52 a 55, jakož i ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 134).

27

Tato povinnost vnitrostátního soudu vyplývá ze skutečnosti, že poskytnutí podpory v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU poskytuje příjemci neoprávněnou výhodu spočívající v tom, že neplatí úroky, které by platil z dotčené částky slučitelné podpory, pokud by si musel tuto částku vypůjčit na trhu do doby, než by Komise přijala konečné rozhodnutí, a ve zlepšení jeho soutěžního postavení vůči jiným subjektům na trhu v období, v němž je dotčená podpora protiprávní (rozsudky ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, bod 51, jakož i ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 132). Protiprávnost této podpory má totiž za následek to, že tyto subjekty jsou vystaveny nakonec nenaplněnému riziku, že dojde k poskytnutí neslučitelné podpory, a to, že z hlediska hospodářské soutěže musí snášet následky slučitelné podpory dříve, než je nutné (rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, bod 50).

28

Jak uvedla generální advokátka v bodech 23 až 25, 35 a 49 svého stanoviska, uvedená povinnost, kterou stanovil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication (C‑199/06, EU:C:2008:79) v situaci, v níž Komise přijala konečné rozhodnutí prohlašující slučitelnost protiprávní podpory s vnitřním trhem ve smyslu článku 107 SFEU, se vztahuje na jakoukoli podporu poskytnutou v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, i tehdy, když Komise v konečném rozhodnutí prohlásí slučitelnost dotčené podpory s vnitřním trhem na základě čl. 106 odst. 2 SFEU.

29

Je totiž třeba připomenout, že podle čl. 106 odst. 2 SFEU jednak podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají pravidlům obsaženým ve Smlouvách, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny, a jednak rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie.

30

Toto ustanovení, jehož cílem je nalezení rovnováhy mezi zájmem členských států využít některé podniky jako nástroje hospodářské nebo sociální politiky a zájmem Unie na dodržování pravidel hospodářské soutěže a zachování jednotnosti vnitřního trhu (rozsudky ze dne 20. dubna 2010, Federutility a další, C‑265/08, EU:C:2010:205, bod 28, jakož i ze dne 8. března 2017, Viasat Broadcasting UK v. Komise, C‑660/15 P, EU:C:2017:178, bod 31), musí být vykládáno s ohledem na upřesnění poskytnutá v protokolu (č. 26) o službách obecného zájmu (Úř. věst. 2016, C 202, s. 307), a pokud jde o oblast dotčenou v projednávaném případě, v protokolu (č. 29) o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech (Úř. věst. 2016, C 202, s. 311) (rozsudek ze dne 8. března 2017, Viasat Broadcasting UK v. Komise, C‑660/15 P, EU:C:2017:178, bod 36).

31

V tomto ohledu článek 1 protokolu (č. 26) o službách obecného zájmu uvádí, že členské státy mají „široké rozhodovací pravomoci“ při poskytování, pořizování a organizování služeb obecného hospodářského zájmu, aby tyto služby co nejlépe odpovídaly potřebám uživatelů (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, Komise v. Maďarsko, C‑171/17, EU:C:2018:881, bod 48).

32

Dále protokol (č. 29) o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech stanoví, že „[u]stanovení Smluv se nedotýkají pravomocí členských států financovat veřejnoprávní vysílání, pokud je takové financování poskytováno organizacím pro veřejnoprávní vysílání k plnění veřejných služeb, jak jsou svěřeny, vymezeny a organizovány v každém členském státě, a pokud takové financování neovlivňuje obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v Unii v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem, přičemž se přihlíží k plnění veřejné služby“.

33

Členské státy jsou tak při dodržení unijního práva oprávněny určit rozsah a organizaci svých služeb obecného hospodářského zájmu, zejména veřejnoprávního vysílání, s přihlédnutím k cílům, které jsou vlastní jejich vnitrostátní politice. V tomto ohledu mají členské státy širokou posuzovací pravomoc, která může být Komisí zpochybněna pouze v případě zjevného pochybení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, Komise v. Maďarsko, C‑171/17, EU:C:2018:881, bod 49 a citovaná judikatura).

34

Pravomoc členských států, pokud jde o definici služeb obecného hospodářského zájmu, musí být však v každém případě vykonávána v souladu s unijním právem (rozsudky ze dne 20. prosince 2017, Comunidad Autónoma del País Vasco a další v. Komise, C‑66/16 P až C‑69/16 P, EU:C:2017:999, bod 71, jakož i ze dne 3. září 2020, Vereniging tot Behoud van Natuurmonumenten in Nederland a další v. Komise, C‑817/18 P, EU:C:2020:637, bod 95).

35

Otázka, zda opatření musí být kvalifikováno jako státní podpora, přitom předchází otázce spočívající v případném ověření, zda je neslučitelná podpora ve smyslu článku 107 SFEU přesto podle čl. 106 odst. 2 SFEU nezbytná k plnění úkolů, které byly svěřeny příjemci dotčeného opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. března 2017, Viasat Broadcasting UK v. Komise, C‑660/15 P, EU:C:2017:178, bod 34). Komise proto musí před tím, než případně přezkoumá opatření z hlediska tohoto ustanovení, mít možnost ověřit, zda je toto opatření státní podporou, což vyžaduje, aby zamýšlené opatření bylo tomuto unijnímu orgánu předem oznámeno v souladu s čl. 108 odst. 3 první větou SFEU.

36

Kromě toho jakákoli výjimka z obecného pravidla, jímž je tato oznamovací povinnost, kterou ukládají členským státům Smlouvy a která je jedním ze základních prvků systému kontroly státních podpor, musí být výslovně stanovena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, body 59 a 60).

37

V souladu s článkem 109 SFEU je v tomto ohledu Rada Evropské unie oprávněna přijímat veškerá potřebná prováděcí nařízení k článkům 107 a 108 SFEU, a zejména stanovit podmínky, za nichž se použije čl. 108 odst. 3 SFEU, jakož i vymezovat kategorie podpor, které jsou vyňaty z řízení stanoveného v posledně uvedeném ustanovení. V tomto kontextu podle čl. 108 odst. 4 SFEU Komise může přijmout nařízení týkající se kategorií státních podpor, které Rada umožnila, podle článku 109 SFEU, vyjmout z řízení stanoveného v čl. 108 odst. 3 SFEU (rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 57 a citovaná judikatura).

38

Na základě článku 94 Smlouvy o ES (později článek 89 ES, nyní článek 109 SFEU) bylo přijato nařízení Rady (ES) č. 994/98 ze dne 7. května 1998 o použití článků [107 a 108 SFEU] na určité kategorie horizontální státní podpory (Úř. věst. 1998, L 142, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 312), na jehož základě bylo poté přijato nařízení Komise (ES) č. 800/2008 ze dne 6. srpna 2008, kterým se v souladu s články [107 a 108 SFEU] prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné se společným trhem (obecné nařízení o blokových výjimkách) (Úř. věst. 2008, L 214, s. 3), a později nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 [SFEU] prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (Úř. věst. 2014, L 187, s. 1) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 58 a citovaná judikatura).

39

Jak je přitom připomenuto v bodech 7 odůvodnění nařízení č. 800/2008 a č. 651/2014, státní podpora ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, na niž se tato nařízení nevztahují, by měla nadále podléhat oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 59 a citovaná judikatura).

40

Kromě toho ze samotného znění čl. 106 odst. 2 SFEU vyplývá, že výjimky z pravidel Smlouvy o FEU jsou podle tohoto ustanovení přípustné pouze tehdy, jsou-li nezbytné pro splnění zvláštních úkolů, které byly svěřeny podniku pověřenému poskytováním služby obecného hospodářského zájmu (rozsudky ze dne 8. března 2017, Viasat Broadcasting UK v. Komise, C‑660/15 P, EU:C:2017:178, bod 29, jakož i ze dne 3. září 2020, Vereniging tot Behoud van Natuurmonumenten in Nederland a další v. Komise, C‑817/18 P, EU:C:2020:637, bod 97), což musí být v oblasti státních podpor případně ověřeno Komisí před jejich poskytnutím. Přitom jak bylo rozhodnuto v bodě 35 tohoto rozsudku, tato kontrola může být provedena až poté, co bylo zamýšlené opatření oznámeno tomuto unijnímu orgánu v souladu s čl. 108 odst. 3 první větou SFEU, aby jí bylo umožněno ověřit, zda je toto opatření státní podporou. Plnění úkolů, které byly svěřeny podniku pověřenému poskytováním služby obecného hospodářského zájmu, nemůže tedy jako takové odůvodnit výjimku z oznamovací povinnosti stanovené v tomto ustanovení.

41

Státní podpory, na které se nevztahuje výslovná výjimka z obecného pravidla, jímž je povinnost předchozího oznámení stanovená v čl. 108 odst. 3 první větě SFEU, tudíž nadále podléhají této povinnosti i tehdy, jsou-li tyto podpory určeny podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu. Členské státy mají proto povinnost neprovádět taková opatření do té doby, než Komise přijme konečné rozhodnutí týkající se těchto opatření.

42

Konečně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že s ohledem na kogentní povahu kontroly státních podpor prováděné Komisí na základě článku 108 SFEU mohou mít podniky, které jsou příjemci podpory, v zásadě legitimní očekávání, že při poskytování podpory byla zachována pravidla, pouze v případě, že podpora byla poskytnuta v souladu s postupem upraveným tímto článkem, a s řádnou péčí postupující hospodářský subjekt musí být běžně schopen ujistit se o tom, že uvedený postup byl dodržen. Konkrétně, pokud je podpora poskytnuta bez předchozího oznámení Komisi, takže je podle čl. 108 odst. 3 SFEU protiprávní, příjemce podpory nemůže mít v tomto okamžiku legitimní očekávání ohledně oprávněnosti jejího poskytnutí (rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 98, a citovaná judikatura), a v důsledku toho ani ohledně výhody, která pro něj vyplývá z nezaplacení úroků dlužných za období, v němž byla tato podpora protiprávní.

43

Z toho vyplývá, že za účelem zajištění užitečného účinku oznamovací povinnosti stanovené v tomto ustanovení, jakož i náležitého a úplného přezkumu státních podpor Komisí, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit všechny důsledky z porušení této povinnosti a přijmout opatření vhodná k jeho odstranění, což – jak bylo uvedeno v bodě 26 tohoto rozsudku – zahrnuje povinnost příjemce protiprávní podpory zaplatit úroky z této podpory za období, v němž byla podpora protiprávní, i tehdy, když je tento příjemce podnikem pověřeným poskytováním služby obecného hospodářského zájmu ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU.

44

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 108 odst. 3 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že povinnost vnitrostátních soudů uložit příjemci státní podpory poskytnuté v rozporu s tímto ustanovením zaplacení úroků za období, v němž byla tato podpora protiprávní, platí rovněž tehdy, když Komise v konečném rozhodnutí dospěje k závěru, že tato podpora je slučitelná s vnitřním trhem na základě čl. 106 odst. 2 SFEU.

45

Podstatou druhé a třetí otázky, kterými je třeba se zabývat společně, je, zda čl. 108 odst. 3 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že povinnost vnitrostátních soudů uložit příjemci státní podpory poskytnuté v rozporu s tímto ustanovením zaplacení úroků za období, v němž byla tato podpora protiprávní, se vztahuje rovněž na podpory, které tento příjemce převedl na podniky, které jsou s ním spojeny, a na podpory, které mu byly vyplaceny státem kontrolovaným podnikem.

46

Tento soud chce zvláště zjistit, zda vzhledem k tomu, že podpory, jejichž příjemcem byla TV2, zahrnují příjmy z koncesionářských poplatků, které byly v období od roku 1997 do roku 2002 vyplaceny společnosti TV2, poté převedeny regionálním stanicím této společnosti, a příjmy z reklamy, které byly v letech 1995 a 1996 převedeny ze společnosti TV2 Reklame A/S na společnost TV2 prostřednictvím Fonds TV2, musí být částky těchto příjmů zahrnuty do celkové výše podpor, z níž mají být vypočítány uvedené úroky.

47

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozsudkem ze dne 9. listopadu 2017, TV2/Danmark v. Komise (C‑649/15 P, EU:C:2017:835) zamítl kasační opravný prostředek podaný společností TV2 proti rozsudku Tribunálu ze dne 24. září 2015, TV2/Danmark v. Komise (T‑674/11, EU:T:2015:684), čímž potvrdil oprávněnost přezkumu provedeného Tribunálem v rozsahu, v němž tento soud v bodech 165 až 174 tohoto rozsudku, rozhodl, že uvedené příjmy jsou státními podporami poskytnutými společnosti TV2.

48

Dále Soudní dvůr rozsudky ze dne 9. listopadu 2017, Komise v. TV2/Danmark (C‑656/15 P, EU:C:2017:836), a ze dne 9. listopadu 2017, Viasat Broadcasting UK v. TV2/Danmark (C‑657/15 P, EU:C:2017:837) zrušil rozsudek Tribunálu ze dne 24. září 2015, TV2/Danmark v. Komise (T‑674/11, EU:T:2015:684) v části, v níž zrušil rozhodnutí 2011/839 v rozsahu, v němž Komise měla v tomto rozhodnutí za to, že příjmy z reklamy za roky 1995 a 1996 vyplacené společnosti TV2 prostřednictvím Fonds TV2 jsou státními podporami, a s konečnou platností rozhodl o sporu tak, že zamítl žalobu na neplatnost, kterou podala společnost TV2 proti tomuto rozhodnutí.

49

Z toho vyplývá, že unijní soudy potvrdily platnost uvedeného rozhodnutí a s konečnou platností rozhodly, že příjmy z koncesionářských poplatků a příjmy z reklamy uvedené v bodě 46 tohoto rozsudku jsou státními podporami ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

50

Za těchto podmínek s ohledem na odpověď danou na první položenou otázku, a jak uvedla generální advokátka v bodě 53 svého stanoviska, je třeba shledat, že z částek těchto příjmů, jejichž příjemcem byla TV2 a jež byly součástí podpor poskytnutých v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, musí být také zaplaceny úroky za období, v němž byly tyto podpory protiprávní.

51

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že čl. 108 odst. 3 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že povinnost vnitrostátních soudů uložit příjemci státní podpory poskytnuté v rozporu s tímto ustanovením zaplacení úroků za období, v němž byla tato podpora protiprávní, se vztahuje rovněž na podpory, které tento příjemce převedl na podniky, jež jsou s ním spojeny, a na podpory, které mu byly vyplaceny státem kontrolovaným podnikem.

52

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: