Proč se Parlament přesouvá z Bruselu do Štrasburku a zpátky? 

Vlády členských států EU se v roce 1992 jednomyslně rozhodly vložit do Smlouvy o EU ustanovení o oficiálních sídlech orgánů EU.

Několik let po druhé světové válce, v roce 1952, bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), které zavedlo společnou správu těžby uhlí a výroby oceli šesti zemí, mezi nimi Německa a Francie. Jeho instituce sídlily v Lucemburku. Ve Štrasburku již v té době sídlila Rada Evropy, mezivládní instituce pro lidská práva a kulturu sdružující 46 zemí, která byla rovněž zřízena v období bezprostředně po druhé světové válce. Rada Evropy nabídla svůj jednací sál pro plenární zasedání „společného shromáždění“ ESUO, z něhož později vznikl Evropský parlament. Štrasburk se tak postupně stal hlavním místem konání plenárních zasedání Parlamentu, i když některá dodatečná zasedání se v 60. a 70. letech 20. století konala i v Lucemburku.

Po vzniku Evropského hospodářského společenství v roce 1958 se většina činností Evropské komise a Rady ministrů začala soustřeďovat do Bruselu. Vzhledem k tomu, že práce Parlamentu spočívá mimo jiné ve sledování činnosti obou těchto orgánů a v interakci s nimi, poslanci se časem rozhodli vykonávat větší část své činnosti v Bruselu. Od počátku devadesátých let už Parlament fungoval víceméně jako dnes, kdy se výbory a politické skupiny se scházejí v Bruselu a hlavní plenární zasedání se konají ve Štrasburku. Podstatná část zaměstnanců Parlamentu působí v Lucemburku.

Rozhodnutí z roku 1992 mělo významný dopad na pracovní režim Parlamentu: jeho oficiálním sídlem a místem konání většiny plenárních zasedání se stal Štrasburk, parlamentní výbory se scházejí v Bruselu a sekretariát Parlamentu (jeho zaměstnanci) oficiálně sídlí v Lucemburku. V roce 1997 bylo celé toto uspořádání zakotveno ve Smlouvě o EU.

Znamená to, že jakákoli změna současného systému by vyžadovala změnu Smlouvy, a tedy jednomyslné rozhodnutí všech vlád členských států a ratifikaci v národních parlamentech.